Mamutova velká cesta.

6 dní do startu.

Už se nemůžu dočkat, a začíná mi být jedno, jaké bude počasí. V neděli u mě byl Ruda. Prasknul mu rám a neví jestli pojede. Zkusí reklamaci vyřídit co nejrychleji, ale nevěří že by to stihnul. Já taky ne. Má na to týden. No co, pojedu sám, a ani mi to moc nevadí, možná naopak. Nevím jestli bych mu stačil. Dneska jsem byl v Mnichově Hradišti pro konusy a stavil jsem se v prodejně sportu, kde jsem viděl pěknej stan. Cena  2600 . Tak jsem to doma Mirče se strachem nadhodil. Ke stanu nad 2000 jsou totiž dvě karimatky zdarma. Kupodivu souhlasila, ale vybrala stan s předsíňkou za 3300. Pěknej. Opravdu jsem moc rád. Doma jsem ho s Terezkou postavil. Byla šťastná jak blecha. Líbí se mi její zářící oči, když koupíme něco nového. Nemohl jsem jí ze stanu dostat. Málem se nám do bytu nevešel. K tomu novej spacák. To je super. Dobře že se auta neprodávají. Splní se mi můj sen. Zítra bude příprava kola. Myslel jsem, že sundám blatníky, ale po nahození v Hradišti je nasadím. Taková váha to není.

5 dní do startu.

Studuji mapy a koukám, že sehnat něco o Slovensku bude fuška. Ani v Cykloturistice toho moc není. Bude to sranda, ptát se v Tatrách medvědů na cestu. Něco jsem ale našel. Pěknou trasu po levé straně Dunaje až do Štůrova. Pak nahoru do hor podle mapy. Dnešní počasí nestálo za nic. Ráno pršelo, v poledne zima a vítr, a večer pořádný slejvák. Musím přeorganizovat brašny, aby se mi tam vešlo více teplého oblečení. Stále nemůžu uvěřit, že pojedu. Mám ale strach ze tří věcí. Otlačenej rozkrok, bolavá záda a bacil v krku. Musím jezdit pomalu a se zavřenou pusou. Docela mě na bradě škrtí pásek od helmy. Myslím si ale, že bych bez ní neměl jezdit. Zrovna včera jsem koukal do výlohy obchodu s koly. Byla tam docela slušně rozkřáplá helma a pod ní lístek, na kterém stálo HELMA,KTERÁ ZACHRÁNILA ŽIVOT. Budu si jí muset asi koupit, ale při cestě do práce bych si připadal jako magor. Dneska jsem se postaral o kolo. Nové hlavové složení – paráda. Dopředu jsem dal nové špalky – fibraxy, hotové jedovky a přední blatník jsem přidělal napevno. Musím se Rudy zeptat jak se mu osvědčil bikový blatník zvaný žralok. Chci si ho totiž koupit.

4 dny do startu.

Celej den bylo docela slušné počasí, ale v 19.00 zase začalo pršet. Je to k posrání. Dneska jsem byl u Rudy. Řekne mi v sobotu jak dopadl. Je možné že to stihne. Moc tomu ale nevěřím. Řekl jsem mu že počkám maximálně do úterý. V pondělí má být až 29°C, pak míň a mírné přeháňky. Musím doufat že mi počasí vyjde vstříc. Zrovna koukám na video. Docela dobrej film. Jmenuje se běžec. Koukám na něj a přemýšlím, proč vlastně jezdím na kole. Nevím proč, ale vím co to pro mě znamená a co to se mnou dělá. Znamená to pocit nezávislosti a dělá to se mnou divné věci. Nezávislost – jedu si jak chci, kam chci a jak chci. Když mám náladu, jedu jak magor, když ne, tak taky. Je to droga a musím to stále mít. Škoda že jsem to nepoznal před svatbou. Možná mohlo být všechno jinak. Ale já si nestěžuji. Tohle je ale asi posledních čtrnáct dní kdy můžu něco podniknout. Pak se nám narodí Jakub a bude po srandě. Mám o Mirču strach, i když bude jen s Terezkou. Posledních pár dnů zas začala pěkně zlobit. Snad to přežijou obě.

3 dny do startu.

Dneska jsem byl s Mirčou a s Terezkou na houbách. Chodili jsme asi hodinu a dvacet minut. Terezka byla docela čilá a z každé houby měla neuvěřitelnou radost. Po příjezdu domů začalo silně pršet, ale celé odpoledne už bylo pěkně. Tak jsem sedl na kolo a jel do Březinky dát Jirkovi peníze za šilasy. Zvonil jsem jak blázen, ale nikdo neotvíral. Taky jsem si dneska donesl do pokoje kolo a nesadil brašny. Je to síla. Myslím si ale, že karimatka a stan musím mít. Spacák je potřeba taky a to ostatní jsou prkotiny. V Cykloturistice jsem si přečetl 100 rad pro dlouhé cesty na kole. Docela poučné a inspirující. Za Jirkou jsem byl v helmě. Není to nic příjemného, a potil jsem se jako vůl. Bylo to ale nádherné. Po třech dnech sedět na kole. Kdybych nejezdil do práce na kole, možná bych měl jiné pocity. Jsem na kole každý den a ani mi to nepříde. Když ale sednu na kolo jednou za týden mám nepopsatelný pocit a cítím se plný síly. To dojíždění do práce je taková rutina, ale baví mě to. Kdo to nezkusil, tak neuvěří, jak se při jízdě na kole krásně vyčistí hlava.

2 dny do startu

Alkoholismus je hrozná věc. Jsem rád že jsem s chlastem dokázal přestat, než to začalo být vážnější. Proč to píšu? V 1.00 v noci u sousedů zase byl cirkus. Tak jsem tam šel zazvonit, ale ten debil mi radši neotevřel. Ráno jsem mu šel vysvětlit jak se má v noci chovat. Strašně se mi omlouval a zval mě na kafe.  Myslím si že když je pod parou, tak ani neví co dělá. Stejně si ale nedá pokoj. Dneska se zabíjelo. Fujtajbl. Radši jsem vzal Terezku a mazal pryč. Z toho smradu vařícího se masa se mi dělá blbě. Dal jsem si trošku ovaru a mozečku, a málem jsem se otočil naruby. Už nikdy více. Až navečer jsem si dal prejt s pořádnou vrstvou křenu. Já na maso nikdy nebyl. Čerstvá zelenina je lepší. Včera byla Mirča s Terezkou na koncertě, kde potkali Rudu. Nikam nejede. TAKŽE SÓLO. Nevadí. Možná jsem radši. Můžu si to naplánovat jak potřebuji a nemusím se podle někoho řídit. Když to vyjde tak se stavím u Šarika na oslavu narozenin. Je to ale mrzutá věc. Takové parádní kolo a zrovna před dovolenou mu rupne rám. Dneska jsem byl zase v Březince a Jirka byl konečně doma. Zpátky jsem jel přes Bezděz a pěkně jsem zmoknul. Naštěstí ale pršelo jen pár minut. To počasí je šílené, ale já to zvládnu !!

1 den do startu.

Mimo jídla už mám skoro všechno zabaleno. Je to velká výprava. Dneska od rána prší a já začínám mít pochybnosti o zítřejším startu. Udělám pro to všechno. I kdybych měl ty skurvený mraky odtlačit. Je to hrozně depresivní počasí. Jestli jsem včera večer koukal dobře na teletext, tak loňský rok ukončilo svůj život 100 lidí sebevraždou. To je šílené. Každý třetí den jeden. Bohužel, každý se nemá tak dobře jako já a moje rodina. Musím to ale zaťukat, protože auta se nějak přestávají prodávat. Měl bych asi odejít do té nejnovější lisovny. Práce na lince 3 mě už nějak přestává bavit. Je to hrozně ubíjející stereotyp. Možná ještě tak ten počítač. To se ale budu muset naučit sám. Strašně mě baví poznávat a učit se nové věci. Ve staré lisovně to ale moc nejde. Navíc ten Jaroš je neuvěřitelné pako. Jestli to ale veme Tolde, budeme na Jaroše vzpomínat s láskou. Dneska je také finále mistrovství světa ve fotbale. Doufám že vyhraje Brazílie. Také začíná Tour de France, jako ta moje. Jsem zvědavej, jestli tu svojí vyhraju. Určitě ano, protože na kole jsem nejlepší. Jenom to počasí je moc silný soupeř.Já to ale dokážu. Tak zítra MAMUTE!!

DEN PRVNÍ – 13.7.1998 najeto 228km za 11 hod.

4 hodiny a 50 minut. Vyjíždím. V Boleslavi prší a nemám z toho radost, ale po deseti minutách je to v pohodě. Cesta do Újezda je celkem v klidu a bez bloudění. Akorát v Sibřině jsem trošku zakufroval. No a na závěr ještě v Průhonicích. Nádherné městečko, nádherné baráky. Myslím, že tady bydlí půlka horních deseti tisíc. Fotím tu krásný splav a dávám si první svačinu. Asi po sto kilometrech. V Kamenici dokumentuji nádherný barák ze skla a dřeva. Už vím, jak si připadá krotitel bejků. I když já jsem krotil pouze bike. Vyhejbal jsem se šnekovi, a kolo se pode mnou neuvěřitelně roztančilo. Musím jet opatrně. S tou bagáží je to něco jiného. Pořád nemůžu chytnout ten správnej rytmus a místo toho, abych si cestu užíval, se trápím. Když si představím že Mirču s Terkou neuvidím 14 dní tak je mi smutno už teď. Mám z toho takovej divnej pocit. Ještě ke všemu se mi zdá, že se začíná ozývat krční bacil. Počasí se vyjasnilo a je krásně. Až na ten docela silnej vítr. Někdy je to spíš vichr. Na 175 kilometru mám dost a padám do trávy, kde asi 15 minut odpočívám. Dobré divadlo, jestli na mě někdo koukal. Během 10 kilometrů se totiš nastřádalo asi pět kopců sklonu zámečáku ale aspoň trojnásobné délky. Nohy mám jak z olova a záda v jednom ohni. Kousek za Pískem jsem se vykoupal v nějakém autokempu, ale spát jedu radši někam do lesa. Na východě je krásně, ale ze severu to vypadá na konec světa. Rozdělávám stan a jdu na kutě. Nemůžu spát a je mi smutno. Jak jsem se koupal, viděl jsem malou holčičku a hned jsem si vzpomněl na Terezku. Co asi dělá, holčička moje. Celej den jsem jedl pouze buchtu od Mirči a večer jsem si za odměnu dopřál jeden gambrinus. Vypadá to, že někde blízko je železniční trať. Chyba lávky. Je to vichr neuvěřitelné síly. Stan se celej hejbe, ale je zaplněn 100 kilogramy živé váhy. Probouzím se v jednu ráno a pěkně leje. Kupodivu hned usínám.

DEN DRUHÝ – 14.7.1998 najeto 138 km za 8 hod.

Vstávám v 5.30, uklízím stan a v 6.10 vyjíždím. Je docela kosa a mám všechno vlhké. To tropiku ve stanu je dobrá věc. Jenže při uklízení stanu mi stejně bylo na nic a málem jsem byl zaživa sežrán komáry. Včera byl neuvěřitelnej pařák a dneska to moc dobře nevypadá. Uvidíme, snad nezmoknu. Fotím dvakrát červeně. Červený Hrádek a Červenou Lhotu. Pak se nechávám fotit od lesních dělníků. Zatím jsem potkal pouze tři cykloturisty.

19.00 Vranov. Právě jsem se vykoupal (15KČ) a trošku pojedl. Dneska jsem bohovsky zabloudil. Taková díra, Smrčná se to jmenovalo. Ukazatel doleva někam do luk. Tak jedu podle něj. Najednou cesta končí. Vlevo vyšlapaná cestička do lesa, vpravo vyšlapaná cesta do polí. Tak jedu vlevo, a najednou jsem uprostřed hustého lesa, ztracenej a ještě ke všemu po kotníky v nějaké bažině. To bylo nadávek. Naštěstí to není bažina, ale potok přes celý les. Ani nevím jak, ale podařilo se mi vrátit zpátky na rozcestí. Tak znovu a doprava do polí. Brodím se trávou a najednou jsem opět na rozcestí. Začínám bejt nasranej a koukám do automapy, podle které jedu správně. Z Jindřichova Hradce jedu asi 10 kilometrů nádherným lesem. Na každém druhém stromě je očíslovaná ptačí budka. Nejvyšší číslo je 620. Asi to mají ptáci očíslované. Aby trefili domů. Pak se les otevře a objeví se nádhernej rybníček. Je plný kačen, které se mě vůbec nebojí a ta je fotím. Pro Terezku. Musím tu také vyprat Moira tričko. Jak přes noc navlhlo, chytlo nějakou divnou barvu, jako by místy plesnivělo. Při tom bloudění v lese jsem si narazil palec levé nohy a teď koukám, nehet celej modrej. Bacil v krku dobrej, záda nebolí a měl bych jet domů, kvůli ukopnutému palci. Jak směšné. Uvidíme ráno. Dneska to bylo pořád mírně z kopce. Občas nějakej výjezd. Ale těch bylo málo. Viděl jsem také moc pěknej hrad, kterej byl v lese tak schovanej, že nebyl ani vidět. Takže jsem ani fotečku neudělal. Chodil jsem s foťákem dokola, jak mlsnej vlk, ale ten Landštejn se mi tam prostě nevešel. Naproti je však krásná výletní restaurace s obrovskou zahrádkou. Dávám si polívku a pivo. Mám vyzkoušeno, že na tuto kombinaci můžu jet neskutečně dlouho. Při cestě do kopce mě dojíždějí nějaký maníci. Jsou 4 a jedou kolem republiky. Jedou z Karlových Varů, přes Šumavu a tak dál. Ukecali mě, abych s nima šel na oběd. Normálně jsem nechápal. Polévka, rizoto s okurkou a desítka pivečko za neskutečných 46 korun českých. Neuvěřitelné. Bohužel jedou do Znojma a já na Vranov. S přáním dobré cesty bez nehody se tedy loučíme. Škoda. Na Vranově se nechávám fotit. Pak si blejsknu zámek zespoda a jedu hledat kemp. Rozdělávám stan v kempu asi 20 m. od pláže. 45 kč za stan a 40 kč za osobu. Musel jsem se rychle sprchovat, protože sprchy jsou v kině, kde má ještě ke všemu za půl hodiny farář mši a nepřeje si aby ho rušila tekoucí voda. Pak dávají film Číslo 5 žije. Je tu docela živo. Není žádnej pařák, ale zima vypadá jinak. Telefonuji domů. Také jsem si vyfotil jedno z nejkrásnějších měst, které jsem kdy viděl. Slavonice. Našel jsem neuvěřitelně zásobenou prodejnu map. Žádná se mi ale nehodila.              

DEN TŘETÍ – 15.7.1998 najeto 167 km za 8,30 hod.

6.00 Vstávám a o půl hodiny později vyjíždím. Hned na začátku kopec jako kráva. Nedá se nic dělat. Vranovská přehrada je v údolí. Fotím most který vede na pláž. Celkem bez problémů přijíždím do Národního parku Podyjí. Nikde není nic značeno a jen zázrakem nebloudím. Né na dlouho. Jsem ve vesnici Lukov a ptám se na vinici Šábes. Babča, asi 14 dní před smrtí mi vysvětluje kudy jet nemám. Dávám se tedy jedinou cestou, kterou mi nezakázala. Jedu nádhernej sjezd asi dvoukilometrovým vybagrovaným korytem. Radost ze sjezdu mi však kazí pochybnosti o správné cestě. Bohužel byly oprávněné. Jsem dole u řeky a nikde žádná cesta, prostě konec světa. Pouze konec Česka. Popojíždím vysokou trávou kousek dála v tom mě uhodí do očí tabule s nápisem  Pozor řeka tvoří státní hranici, nebo něco podobného. Takže zpátky a pěšky. Ptám se dalších domorodců, a ty mě posílají tam, kde mi to ta babča nejvíce zakázala. Ale je to ok. Najednou cedule Nebezpečný úsek – slezte z kola. Jsem drsoň a jedu dál. Tedy spíše stojím na brzdách a kolo se samo pomalu sune dolů z kopce, který je tak prudký a má takový buben, že na jeho konec není vidět. Přejíždím přes nějaký potůček a čeká mě to samé, ale do kopce. Dávám kašpara a občas se mi přední kolo zvedne, takže chvilkama jedu pár centimetrů po zadním. Jsem ale dobrej. Vyjíždím bez ztráty kytičky. Teď už je to jenom z kopce. V dálce vidím vysutý most, který se mi strašně líbil na fotce v Reflexu. Neváhám a močím, a pak taky točím. Popojíždím dál. Vlevo i vpravo krásný výhled na meandrující řeku Dyji..Opět krásný sjezd a jsem na vinici. Uprostřed dřevěná budka a v ní mladá holčina. Kupodivu neprodává Colu ani jiné sračky, ale poctivé, zde vypěstované víno. Jsme přece na Moravě. Dávám si ochutnávkového decáka a… ten pocit se nedá popsat. Přejíždí mi mráz po zádech a do očí se mi derou slzy. Opravdu vynikající mok. Přemýšlím. Dvě kila váhy mě nezabijou a tak si teda kupuji flašku Ryzlinku Rýnského za dvě stovky. Schovám si ho na narozeniny. Ale každému jen na chuť. Musím to rozdělit všem. To se nedá chlastat jako ty patoky ze sámošky, co se u nás prodávají. Je to tu moc krásné a velice dobře značené. Je to přímo ráj pro cykloturistiku. Seru na rychlostní průměr, jedu krokem a kochám se krajinou. Na tohle je foťák málo. Chtělo by to kameru. Je to prostě nádhera. Panenská příroda dobře hlídaná našimi uvědomnělými pohraničníky. Když je se na co dívat, tak mi ani není moc smutno. Nemám totiž čas přemýšlet nad volovinama. Na holky se už ale moc těším.

Tak jsem v Rakousku. Pověsti nelhaly. Je to tu všude poklizené, krásné baráky, obchody, prostě všechno. Snažím se schovat slámu, co mi čouhá z bot. Opravdu si tak připadám. Na hranicích v pohodě, akorát nemám podepsaný pas a tak to hned napravuji. Ani moc nebloudím. Ve Stockerau se mě ptá nějaký starší pán, odkud a kam jedu. Umí celkem solidně česky. Také si od něj nechávám vysvětlit, jak se dostanu na tu slavnou Dunajskou cyklostezku. Tak a jsem na ní. Dávám si párek v rohlíku, kolu a jsem v šoku. Platím 60 schilinků. Tak tady se budu živit kořínkama. Stezka má asi 25 kilometrů a někdy je od Dunaje vzdálená 10 a někdy 30 metrů. Je potažená nádherným asfaltem. Nikdy jsem neviděl tolik lidí pohromadě sporovat, jako na této cyklostezce. Za minutu jsem napočítal asi deset sportovců pohybujících se různými způsoby. Kola, koloběžky, kolečkové brusle a letní běžky. Ty bruslaři to pěkně mastěj. Jedu kolem třicítky a jeden svalovec mi to pěkně nandává. Dle muskulatury ale soudím že to je nějakej vrcholovej. Stále ještě nevím, jak pojedu přes Slovensko. Rozhodnu se až na místě podle počasí a únavy.

DEN ČTVRTÝ – 16.7.1998 najeto 131 km za 7,15 hod

Je 5,45 a vstávám . Šílená noc. U těch cyklostezek jsou takové domky ve tvaru osmiúhelníku rozdělené do čtyř kójí. Ve třech jsou záchody a ta čtvrtá je na nářadí. Většinou tam ale nic nebylo. Kolo dávám na záchod a spím v kóji pro nářadí. Nemohl jsem ale usnout. Vedl jsem úporný a předem prohraný boj s komáry. Usnul jsem v jednu, ale v pět už jsem vzhůru a tak se jen převaluji. Mám štěstí, že nejsem žádnej spáč, a k načerpání sil mi stačí pět hodin spánku. Lavice na které spím je trochu tvrdá, ale nevadí. Vylézám ven. Je polojasno, fouká vítr a teplo vypadá jinak. 6,20 hod – vyjíždím na Vídeň. Odsud je pěkně vidět. Doufám že se neztratím, musím se držet Dunaje. Je to moc krásné město, ta Vídeň. Je tu neuvěřitelná hustota chodníků, silnic, cyklostezek a já nevím čeho všeho pro cyklisty. Na kole tu jezdí moc lidí, a dalo by se říct, že jsou páni silnic. Řidiči tu jsou usměvaví a ohleduplní. Je tu veliká tržnice a tak nakupuji ovoce a zeleninu asi za 100 šilasů. Když platím, vypadne mi z peněženky česká bankovka. Prodavač, mladej kluk se na mě podívá a ptá se jestli jsem z Čech. Říkám že ano. On je tu na studentské brigádě a tak mám od něj nákup zadarmo. Moc ti děkuji, kamaráde. Jedu kolem zábavného parku Prátru a kolem budovy parlamentu pokračuji. Stále podle Dunaje. Kupodivu nebloudím. Všechny cyklostezky jsou perfektně označené. Pokračuji tedy směrem na Bratislavu. Tady bych chtěl podotknout, že kdo nechce, nemusí do města vůbec. Stačí se jen držet Dunaje a ten vás protáhne Vídní a nepotkáte ani auto.Vidím můstky pro skoky do vody na lyžích, vleky pro slalom a nuda pláž asi v délce pěti kilometrů. Každé dva kilometry tu jsou dětská hřiště, ohniště,pítka a prostě vše co patří k sportovnímu vyžití místních obyvatel. Nelze odolat. Slézám, sundavám všechno oblečení a běžím do vody. Počasí se umoudřilo. Vítr se uklidnil a je krásně slunečno. Všichni to chodí nahatí, jezdí na kole a hrají různé hry. Prostě ráj. Nejen mladí. Jsou tu i staří, tlustí, prostě všichni. Nikdy mi nepřipadala nahota tak přirozená, jako tady. Kupodivu to se mnou nic nedělá. U nás v Čechách to bude dlouho trvat, než budou všichni takhle v pohodě pohromadě. Nejradši bych se tu válel celej den. To ale bohužel nejde. Ještě ke všemu mi začal přeskakovat řetěz, ale ne v tahu. Tak ho čistím a promazávám. Už toho zažil hodně, 700 kilometrů by pro něj ale mělo být jako prd.  Od té pláže skoro až na hraniční přechod vede cyklostezka. Uprostřed lesa, vlevo cesta pro koně, vpravo pro lesní techniku a uprostřed na metr vysokém valu asi dva metry široká asfaltová cyklostezka. Asi čtyřicet kilometrů rovně. Pakárna a nuda. Vyndavám tedy noviny a za jízdy si čtu. Asi tak v půlce té roviny jedu bez bot a je to moc příjemné, ochladit si ty zapařené haksny. Sluníčko pálí a pálí. Asi deset kilometrů od hranic je stezka napojena na silnici. Ale nacházím stezku, co vede lesem až k hranicím, opět podle Dunaje. Hluboký les, sjezdy, výjezdy. S bagáží to není žádná sranda, ale po silnici můžu jezdit doma. Najednou se mi něco zavlní pod kolem. Had jako hovado! A já jsem ho přejel. Vůbec nevím co to je za druh, ale asi to nepřežil. Přefikl jsem ho přesně vejpůl.  Ten si nedoroste. Měl asi tak 60 až 80 cm a tak asi 3 cm v průměru. Jak jsem se tak otáčel, a koukal, co jsem to přejel za hejbavej klacek naboural jsem do závory. Na poslední chvíli jsem se jí vyhnul, ale stejně jsem jí báglem trefil a rozerval kousek karimatky. To jsou ale věci. Hledám kemp Zlaté písky. Kolmo, na několikaproudé silnici si připadám divně, ale opravdu velice divně. Prijíždím kolem obrovského Slovnaftu a po menším bloudění kemp nacházím. Je to tu moc hezké a doufám, že se po včerejší šílené noci vyspím. Volám Mirče. Za tři minuty hovoru padesát korun slovenských. To je síla. Ubytování mě tu stojí komplet 90 kaček a na rozdíl od jiných kempů se můžu sprchovat teplou, jak dlouho chci a ani se za to neplatí. Mirča mi říkala že k nám přijede Jitka. Rád bych jí viděl, ale přece teď nepojedu domů. Mám hrozné problémy v rozkroku. Jsem vopruzenej, jak miminko. Naproti táboří Holanďani a pořád něco vyvařují. Nejdřív svařák, pak polívku a teď nějaké maso, které podlévají vínem tak, že slintají všichni kolem. Je tu hodně mladých, a všichni na kole. Teď ve čtvrt na devět přijeli nějací Němci. Oba mají suprové Gt. Ještě přijeli Irové a ta ženská na kole při jízdě leží. To kolo vypadá zajímavě a na vlastní oči ho vidím poprvé. Hydraulické brzdy, celé odpružené, no prostě paráda. Ptám se jí rukama nohama jestli se na tom mohu projet. Se smíchem říká že no problém. Lehnu si do kola, dvakrát šlápnu, a už vím proč se u toho svolení smála. To kolo je úplně jiné. Vůbec se nemůžu rozjet. Když se to ale povede je to paráda. Se zastavováním je to také těžké. Přibrzdím a… ležím. Všichni co tu jsou na kole jsou na nohou a ohromně se baví. Ne tak já. Rudej jak rak, vracím to kolo, co se na něm nedá jezdit. Každej z těch západních cizinců je suprově vybavenej a všichni dohromady spolu klábosí. Já koukám jako trubka, protože rozumím asi tak každé páté slovo. Měl bych na své chabé angličtině pořádně zapracovat. Přijíždějí další. Tentokrát Holanďani na dvoukole. Jsou naložení jako stěhovací vůz. To co pak ale vyndavají mi vyráží dech. Stan jako kráva. Složenej vypadá jako krabice od bot. Hliníkové židličky, stolek a už jdou vyvářet. Nechápu. Budu muset postupně nakoupit nějaké vybavení. Když už nejezdí Mirča, tak bych chtěl s Kubou nebo s Terezkou. Dneska jsem jel z Vídně bez trička a mám pěknou barvu. Zvedá se vítr, který hýbe celým stanem. Tak tedy šupky na kutě. Teď mi dochází taková zajímavost. V jednom dni jsem se koupal ve dvou státech. Ráno v Rakousku v Dunaji a večer na Slovensku na Zlatých pískách. Začínám mít obavy z počasí. Že bych tedy konečně zmokl. Celou noc prší a je ohromnej vítr. V půl čtvrté ráno mě to budí. V klidu si lehnu a kupodivu usínám. To letiště za rohem je také celkem slušně slyšet.

DEN PÁTÝ – 17.7.1998 najeto 207 km za 8,45 hod.

Vstávám v 6,30 a jdu si dát ranní studenou sprchu. Je pěkně zataženo. Když se vracím ze sprchy, zastaví mě nějaký Slovák a nadává mi, že se tu prý moc krade a nemám nechávat stan bez dozoru. Sám vypadá na to že by něco čornul. Pak se dozvídám že je to místní lapač zlodějů. Včera tu prý vybrali bandu cikánů. Tak tedy pomalu vyrážím. Radši si zajedu 20 kilometrů abych se vyhnul městu a hlavně tomu šíleně smradlavému Slovnaftu. Jsem na hrázi u Šamorína. Je to hodně velká řeka, tenhle uměle upravenej Dunaj. Starej Dunaj je proti tomu prdítko. Jedu asi čtyřicítkou po hrázi. Mám totiž vítr v zádech. Přede mnou je přístav přívozu, který za deset minut pojede. Jede přesně a zadarmo.  Plavím se tedy lodí na druhou stranu Dunaje. Našel jsem krásné slepé ramenu Dunaje a koupu se. Odpočívám a pokračuji. Jestli to s tím focením půjde takhle dál, nevím kdo bude platit fotky. Teď sem plave labuť a tak mažu pryč. Labutí se totiž bojím.  Konec válení, musím pokračovat v cestě, abych plnil plán. Teď bych měl jet po hrázi asi sto kilometrů. Mám vítr v zádech a tak ho mastím kolem čtyřicítky. Předjíždí mě nějaký cyklistický profi tým. Křičí na mě ahoj a za chvilku je nevidím. Asi bych je naštval pověsit se za ně. S tou bagáží bych ale tak nezrychlil. Jsem nad plavebními komorami. Jsou obrovské. Hluboké 32 metrů a rozdíl hladiny je 169 až 23 metrů. Osm vypouštěcích kanálů o průměrou 4 metry. Čas napuštění, resp. Vypuštění 15 až 20 minut. Osm turbín o společném výkonu 720 MW. Před Komárnem se mění asfalt na štěrk a to už mě nebaví. Dunaj už jsem poznal víc než dost a do Štůrova tedy jedu po silnici. Stejně už je podvečer a na silnici je klid. Před Komárnem jsem potkal rodinu Maďarů. Také se divili, kde je asfaltka a že prý jedou až z Pasova. Pěknej výlet.

V Komárně jsem si dal fazolovku a dva kousky. Ve Štůrově ještě dva gambáče. Nějak mi začalo chutnat. Je krásné bezvětří a jedu jak urvanej. Začínají mě ale nějak pálit záda. Musím s tím opalováním opatrně. Usínám v lesíku asi o půlnoci. Je krásně a tak stavím jen tropiko. Něco tu ale pořád škrábe a tak jsem podělanej strachy.  Jinak příjemná noc.

DEN ŠESTÝ – 18.7.1998 najeto 144 km za 7 hod.

Vstávám v 5,40 a píši zápisky minulého dne. Potřeboval bych kemp, abych se mohl pořádně umejt. Za hodinku vyjíždím  a pořád stoupám a klesám. První pořádné stoupání je dlouhé 6 kilometrů a naštěstí není moc prudké. Z nuly na 440 metrů nad moře. Je to jak u blbejch, pořád nahoru a dolů. Mám najeto 140 kilometrů a jsem úplně vyřízenej. Melu z posledního. Na mapě je nakreslenej nějakej kemp, ale nikdo tu o něm nic neví. Nakonec mě místní posílají do kopce k nějaké chatě. Je plná dětí a ubytování bych prý asi našel ve vedlejší chatě. To je ale síla. Tu chatu dneska otvírají velkou diskotékou. Dávám si horkou vodu do obrovské vany a půl hodiny v ní relaxuji. Nádhera. Holím se, oblékám do civilu a jdu se podívat do výčepu. Vypadá to že to tu bude veliké. Dj se super kluk, a protože hudba byla vždy mým koníčkem, mám si s ním dlouho o čem povídat. Když se všichni ostatní dozvídají že jsem Čech, a že jsem sem přijel na kole nestačím odmítat panáky. Jsem na sebe ale tvrdej a piju pouze pivo. I tak jsem jich skousnul asi osm. No zítra stoupání do Tater to si teda dám do těla. Odcházím spát asi ve dvě ráno.  Volal jsem Mirče a netvářila se moc nadšeně ., že přijedu až v neděli. Ale taková byla domluva a já vím, že už se nikdy nikam nedostanu. Na tak dlouho. Leda až děti povyrostou. To ale bude až za dlouho. Taky mi začal střílet řetěz. To je 400 korun. Ten materiál nic nevydrží. Má najeto teprve 1100 kilometrů. Jenže s bagáží mám asi o patnáct kilo víc a můj styl jízdy řetězy také moc nešetří.

DEN SEDMÝ – 19.7.1998 najeto 162 km za 8,30 hod

Ta vesnička ve které jsem včera tak zapařil se jmenovala Kokava a musel jsem na sebe být hodně tvrdej  abych se neopil. Ale i tak mám ráno hlavu jako pátrací balón a asi mi praskne. V noci pršelo a teď jestě krápe. Je šest hodin ráno a já se proplétám plně naloženým kolem sálem naplněným sešrotovaných slováků. Nikdo nechápe kam tak brzo ráno jedu. Když jim říkám že přes Tatry do Mladé Boleslavi, tak na mě koukají, jako bych spadl z Marsu. Kupodivu ale vše probíhá v klidu a já můžu vyrazit. Hned pětikilometrové stoupání a já hledám místo, kde si odložím včerejší večeři. Je mi hrozně. Jako včera. Nahoru a zase dolů. V dáli vidím nějaké srocení na silnici. Je osm hodin ráno a celá vesnice vede krávy na pastvu. Připadám si tu o nějakých padesát let zpátky. Najednou zahřmělo a začal pěknej slejvák. Nasazuji pláštěnku a jedu dál. V dáli se na mě usmívá autobusová zastávka a ta se do ní schovávám. Obloha je úplně černá a nevím co budu dělat. Lehám si na lavičku uvnitř zastávky a !!! USÍNÁM !!!

Včerejší noc byla náročná. Probouzím se asi za hodinu a jsem jak vyměněnej. Ještě že mě nikdo neokradl. Obloha je jak vymetená a po mracích ani stopy. Pouze silnice je mokrá a stoupá z ní pára. Nádhera. Následuje dlouhej a krásnej sjezd, ve kterém jsem si odskočil přes řidítka do škarpy. Jak k tomu došlo. Držel jsem pevně brzdy a do pravé ruky mě chytla křeč. Pustil jsem tedy zadní brzdu a že si ruku trošku proklepu. Jenže mi nedošlo že v tom okamžiku brzdím pouze přední. V padesátikilometrové rychlosti tedy opouštím kolo. Naštěstí je příkop travnatý a já padám do měkkého. Kolo je v pořádku, helma odřená a bunda špinavá. Jsem trošku otřesen. Jak se říká, že ti proběhne během vteřiny celej život, tak to je pravda. Akorát mi připadalo že jsem letěl půl hodiny a ne vteřinku. Zase stoupám nahoru. Asi po pětikilometrovém stoupání na Prednů horu ( 736m n m.) potkávám pěknou bouračku, naštěstí bez škod na zdraví. Favorit a Mazda čelní náraz. Kupodivu jsou řidiči v pohodě a smějí se mi jestli jsem to prý taky někde nepoložil. A zase nějaké sedlo a jsem takřka v tisíci metrech nad mořem. Stavím u pramene Hronu, kde se meju a peru bundu. J   eto tu hezky udělané. Počasí je dobré. Trošku zamračeno a občas vyleze sluníčko. Do Popradu to mám ještě třicet kilometrů. Včera jsem si koupil půlku melouna. Překonávám poslední kopec a přede mnou se objevují Vysoké Tatry. Jsem dojatý a tečou mi slzy radosti. Dokázal jsem to a jsem nejlepší. Pojíždím Popradem, zdravím se s nějakými maďary a pokračuji směrem na Štrbské pleso. Kousek  za městem si dávám svůj oblíbený pokrm. Fazolovou polévku pět chlebů a dvě piva. Na tohle menu bych snad dojel až na konec světa. Na plesu fotím jak o život a posílám pohledy všem, které znám. I těm násoskům ze sauny. Tak jsem na břehu Štrbského plesa. Výška 1350 metrů nad mořem, teplota 32°C, vlhkost 60%. Je to sem 1143 kilometrů a doba jízdy 58 hodin. Je půl šesté a tak bych měl začít myslet na spaní. Kousek popojíždím a do očí mě praští cedule kemp Vavrišovo 2 km. No super, bude sprcha. Moc milá a mladá recepční. Nechápe jak jsem sem mohl dojet na kole a pořád by vykecávala a já jsem docela unavenej a potřebuji si vyprat pár věcí. Jedna noc mě stojí suprových 50 korun slovenských. Z plesa to sem bylo 20 kilometrů z kopce. Nádhernej závěr dne.

DEN OSMÝ – 20.7.1998 najeto 169 km za 8,20 hod

Vzhůru jsem už v pět ráno, rozhoduji se ale , že dneska si přispím a tak vstávám až v sedm. Večer už bych měl být v Čechách, no uvidíme. Prvních asi šedesát kilometrů je z kopce, ale fouká celkem silnej protivítr, tak je to jako bych jel po rovině. Cesta se začíná nějak zvedat a tak se stavuji na pivo. Je tu cedule s ukazatelem Šůtovský vodopád 4 km. Jeden dobrý muž mi tvrdí že cesta je v pohodě, a skoro celé se to do vyjet na kole. Kulový. Kilometr pěkná cesta a tak jedu. Pak triálek, ale celkem to jde. Pak korytem bývalého potoka a posledních pár set metrů musím kolo nést. Závěrečný výstup mi musí pár dobrých lidí pomáhat. Odměna je ale překrásná. Voda padá asi z výšky patnácti metrů. Krásný pohled. Jsem ale úplně vyřízenej. Fotím a jedu dolů. Sunu se dolů a brzdy úpí. Chytají mě křeče do rukou a tak musím odpočinout. Kameny jsou mokré a je to o hubu. Ale takřka celé to sjíždím. Před hranicemi pětikilometrové stoupání a za přechodem to samé tři kilometry. Na celnici odpočívám a kecám s pěti vysokoškoláky, kteří jezdí po horách lesními cestami s plnou bagáží. Mám problém, začíná mě bolet levé koleno. Na noc se ukládám pod širák se studenty a to zajímavým způsobem. Hlavu mám v Čechách a nohy na Slovensku. Spím totiž na státní hranici vedle patníku. Ráno nás budí stará paní s kosou, že to tu musí posekat. Prý aby byly vidět patníky. Pár příslušníků pohraniční stráže tu prý už zabloudilo. Smějeme se a připadá nám to neuvěřitelné.

DEN DEVÁTÝ – 21.7.1998 najeto 100 km za 5,20 hod

Dávám si dvě pletenky, loučím se se studenty a vyrážím na valmez. Z hranic je to asi deset kilometrů dolů a pak asi tak osmikilometrovej hrdlořezák. Zase jsem si nechal dobře poradit. Vyjíždím s jazykem na vestě a na vrcholu ve výšce kolem 1000 metrů nad mořem takřka padám z kola. Výhled je tu ale nádherný. Bohužel většina těch krásných roubených domků je obestavěná lešením. Jedu tedy dolů, asi šest kilometrů do Frenštátu. Jedu se podívat na můstky. Jsou tu celkem čtyři a k tomu největšímu se za deset korun nechávám vyvézt lanovkou a dávám si pivko. Dělám pár fotek a jedu dolů. Je čas věnovat se kolu. Sundavám bagáž a nacházím příčinu vrzání posledních asi 50 kilometrů. Nosič na brašny je celý pokroucený a ke kolu mu chybí pár milimetrů. Pomocí kleští, kamenů a hrubé síly ho rovnám. Dávám nový řetěz a seřizuji brzdy. Je třeba také trošku docentrovat kola. Přemýšlím kde jsem zničil ten nosič. Při sjezdu z toho vodopádu jsem si jednou pěkně skočil. Tak asi tam. Domů to mám asi 300 kilometrů a to by mělo kolo vydržet. Chtěl jsem jet ještě přes Orlické hory, ale asi pojedu rovnou domů. Koleno začíná bolet víc a víc a nemůžu si dovolit marodit. Teď se válím na koupališti ve Frenštátu a vítr je tak silný že ohybá slabší stromy. Já ale musím jet dál. V Hranicích na Moravě se ptám na cestu do jeskyň, ty jsou ale bohužel zavřené. Ale jeden starší cyklista mi vypráví a povodních a posílá mě k nejhlubší propasti v Evropě. Sonda tu zatím dosáhla hloubky 260 metrů. Nedávno jsem ale četl v novinách že to bude asi více. Přespávám v ubytovně za stováka. Dávám si sprchu a po týdnu dokonce vidím i televizní noviny. Volal jsem domů a Mirča mi říkala ať přijedu vlakem, že Terezka zlobí a nedá se zvládnout. Copak ale můžu svěřit kolo Českým drahám. Nějak to musí vydržet, koupím jí za to něco pěkného. Možná je hlídání Terezky náročnější než celej můj výlet na kole. Měl jsem ale povolenejch 14 dní. Peru a suším smradlavé prádlo a jdu do hospůdky ve vedlejší budově na pivečko. V tv říkají že padl teplotní rekord a na Moravě má slunečno vydržet. V Čechách už by ale mělo začít poprchávat.

DEN DESÁTÝ – 22.7.1998 najeto 190 km za 8,40 hod

Vstávám v 5.45 a rozhoduji se. Mastím ho domů za rodinou.Po 70 kilometrech narážím na Mladečské jeskyně. Krása. Je tu největší krápník v Čechách a tak se u něj nechávám vyblejsknout. Je před poledním a už jsem viděl dvě bouračky. Musím na sebe dávat pozor. Přijíždím do vesnice Nové Zámky. Silnice je po loňských povodních zmenšena na lesní cestu a na místech, kde byl dříve most jsou dnes dřevěné lávky. Myslím že zítra, tak kolem druhé odpoledne bych mohl dorazit domů. Ještě mi zbývá asi tak 101 kilometrů. V sedm rozdělávám stan a začíná se zvedat vítr. Je šílené dusno a začíná pršet. Po několika minutách se déšť mění v šílenej liják, který s několika krátkýma přestávkama trvá až do rána.

Někde kousek vedle udeřil blesk a pak snad ještě stokrát. Už vím z čeho lidé šediví. V rozích stanu mám asi tak deset čísel vody a mám docela strach. Asi 100 metrů ode mě stojí hodně vysoký vysílač a ten přitahuje všechny blesky. Je to rána za ranou. Spal jsem asi tak hodinu. Další den se dozvídám že kousek odtud se rozvodnila nějaká řeka a jsou z toho slušné povodně. Ještě že jsem nejel přes Orlické hory. Tam to prý bylo nejhorší. Už se těším domu, na ty dvě hoky.

DEN POSLEDNÍ JEDENÁCTÝ – 23.7.1998 najeto 110 km za 4,30 hod

 V 6,30 hod, asi po hodině spánku balím úplně mokrý stan a vyrážím za mírného poprchávání. Kilometr od kilometru se počasí lepší a asi po 30 kilometrech si sundávám větrovku. Dělá se krásné počasí a už je zase hic. Domů dojíždím silou vůle, protože koleno moc bolí. Přišel jsem ale na zlepšovák, nenašlapávám do pedálu a tím pádem nešlapu předkem nohy. Asi bude špatná nějaká šlacha co drží chodidlo. Jedu tedy v klidu a šnečím tempem se sunu k domovu. Poslední kopec, takzvaný zámečák ale vyjíždím v naprosté pohodě. Proti kopcům v Tatrách je to opravdu mírně nakloněná rovina.

V 11,51 hod jsem doma.

Najel jsem 1738,51 kilometrů za 85 hodin a 50 minut ( 11 dní).

Jsem šťastný, ale také moc unavený. Dávám sušit úplně mokrý stan a spacák, věci dávám do igelitek a jdu domů. Mirča s Terezkou mi mávají z okna. Oproti stanu mi byt připadá obrovský a Terezka vypadá jako kluk a vůbec bych jí nepoznal. Všichni jsme šťastní že jsem to ve zdraví přežil a že jsem doma.

Pro SVOJÍ MAMKU napsal PEPA MAMUT