Putování Znojemskem

Den první.

Po jednání ve společnosti Sansimon, které skončilo krátce po dvanácté hodině jsme se vydali vstříc dobrodružstvím, lovení kešek a nádherným výhledům.Jedna z prvních kešek nás dovedla ke branám místního pivovaru.Po ochutnávce piva, které jen tak mimochodem nestálo za nic, a myslím že ani vychlazené by nebylo moc dobré jsme šli na věc. Podle gps jsem takřka najisto do Znojemského hradu.Pořád jsem se točil dokola a nakonec zjistil že Eliášova kaple kde měla být první keška, se nachází naproti nám asi tak 500metrů, ale cestu přehrazoval místní divoký park s převýšením asi tak 100 metrů.Gábinka tuto kešku hodně rychle zamítla a tak jsem gps přeladil na jinou, která nás ale stejně zavedla až na samé nejnižší místo Znojma do Gránického údolí.Zde Gábinka vychmátla kešku na místě zvaném lavička zamilovaných. Celkem solidní a romantická zašívaná, která však svým nepořádkem připomínala smetiště.Na doporučení pana Svobody jsem jak cíl dnešního dne určil vyhlídku zvanou Králův stolec. Po menším zaváhání ve zmíněném údolí cesta ubíhala svižně.Gábinka se rozhodla že poběžíme indiánským během. To znamená že poběžíme mírným tempem co to půjde a pak zase chvilku půjdeme, a tak stále dokola, dokud Gabča nepadne.Putujeme po modré  nezáživným údolím které se Gabče přestává líbit a asi po 2km se odpojujeme do svahu na zelenou značku. Po pomalejším přesunu do kopce se les otevře krajinu provoní sluníčko a Gába je ve svém živlu a běží jak o život. Já vedle ní s plným batohem, foťákem na krku a gpskou na rameni.Připadám si jako šerpa. Po chvilce se opět noříme do lesa a běžíme z kopce což se Gábince evidentně líbí nejvíce, ale já jí kazím radost smutnou pravdu že každá cesta dolů je následovně potrestána cestou nahoru, mnohdy ještě prudší. U  Andělského mlýna si dáváme pauzu a já se pokouším v potoce utopit vlka, který se mi zakousl do rozkroku. Jako zbran na vlka jsem použil papírový navoněný ubrousek, který jsme dostali vloni v letadle při odletu na Rhodos. Na zmiňovanou vyhlídku už to je jen asi 500 metrů, ale do kopce. Jsme na místě. Výhled na Znojemskou přehradu je opravdu nádherný a až na jeden postarší pár, který po chvilce odchází, tu jsme sami. Znojemské panorama, kterému vévodí místní hrad a spousta věží a věžiček je opravdu uchvacující a i počasí přeje mému koníčku jednomu z nejmilejších. Fotím jak o život a hledám ten nejsprávnější úhel, vzdálenost, clonu atd.  V dáli nad přehradou se do šířky 220 metrů a výšky 48 metrů roztahuje technická památka, železniční most postavený v roce 1871 a jezdí po něm vlaky na trase ze Znojma do Šatova. Dříve to byl hlavní tah z Prahy na Vídeň. Škoda že žádný nejede, to už by byla fotečka moc ideální.Gábinka mi tvrdí že tu musí být keška a leze kolem vyhlídky takřka po kolenou a hledá. Já jí brzdím slovy že tu žádná není, jinak bych jí měl přeci napsanou. Jenže zpětně musím říci, že měla pravdu. Jen jsem prostě s tůrou na tuto stranu nepočítal a tak jsem neměl kešku zapsanou. Škoda.

Postupujeme dále po modré směrem ku Znojmu po Hradišťských terasách, kde se opět projevuje moje fotografická úchylka, krásné vyhlídky, nádherné počasí, zpěv ptáků a vůně všech těch kytiček nás nutí zasednout a zaposlouchat se.

.Co Gábinka nechtěla se stalo. Stojíme u kaple Eliáše a marně hledáme kešku. Jdeme tak nějak podle gps ale po sestoupání až na dno Gránického údolí zjišťuji že keška byla nahoře na vyhlídce. Neva o důvod více se sem zase někdy vrátit. To už ale Gábinka mele z posledního a navrhuje, abych došel pro auto, že zatím počká v restauraci u přehrady.Tam si dávám vynikající kulajdu a Gabča smažený květák a to vše zapíjíme nealko pivem. Cena 98kč. Docela dost, když si ještě uvědomím že ke květáku nebyla příloha, jen malá obloha. Zdá se že má láska nabírá sil a rozhoduje se že do města přece jen pěšky dojde. Je dobrá ale s tím běháním to asi přehnala. Z posledních deseti kilometrů jsem asi tak půlku běželi.Chvilku ještě klábosí s jednou ženou, ke které jsme přisedli, snažíc se dozvědět nějakou bezbolestnou cestu nahoru do centra Znojma. Vede tam jen jedna silnice se stoupáním které bych označil jako smrtelné, na kole. Pěšky to je přeci jen lehčí a Gabča statečně šlape. U Dominikánského kláštera odlovuji jednu minimagnetickou kešku. Musím ale chvilku počkat protože vyzvednutí kešky brání hlídkující policistka důkladně kontrolujíce parkující vozy. Je zalogováno a můžeme do auta.Valíme do Vranova a já se musím pochválit, protože ubytování nacházím naprosto přesně a neomylně.Možná to bude tím že před pár lety jsem asi 100 metrů odsud tábořil s Jitkou a Honzou při našem cykloputování.Majitelka nás srdečně vítá, odnášíme věci do pokoje. Společná sprcha, spíš bych to přirovnal k boji sardinek o přežití a má drahá polovička se hrne do postele. Je jí šílená zima a je moc unavená. Dvě deky to spraví. Pouštím jí její oblíbenou hudbu a při druhé písničce už slyším její spokojené oddychování. Je asi půl deváté. Já si ještě procházím Vranov, čtu noviny a připravuji trasu na další den. V půl jedenácté odcházím na kutě i já.Dnešní den byl vydařený, počasí krásné, nachodili jsme asi 16km a já jen doufám že se Gábinečka do rána vzpamatuje a zítra bude zase krásně pochodovat. Čeká nás totiž to nejkrásnější co jsem chtěl Gabče ukázat. Vinice Šobes, krásný most přes přehradu  a visuté mosty nad meandrující Dyjí.

 

 

Den druhý.

Tak jako skoro každý den

 i dnes vstáváme před sluncem                                    

A zima je tak veliká

že zebe i Pepíka.

A tak zahřívám lásku svou

Že vylézáme až před sedmou.

 

Protože je svátek, je zde otevřený jen jeden obchod který bych pojmenoval u snědeného krámu. Otvírá až v osm ale deset minut před tím nás už majitel pouští dovnitř.

Sortiment i samota zboží v jednotlivých regálech mi připomíná dobu, kdy se tam, kam se dneska chystáme, nesmělo. Dobu, kdy hranice i klid nás pracujících střežili uvědomělí soudruzi se zbraněmi. Ale to je jiná pohádka a na tu tady není prostor, jsem jen moc rád že je té trapné frašce, nazývající se socialismus konec.Snad jedno obrovské plus, místní příroda je neuvěřitelně až panensky zachovalá. Nakupujeme tedy něco z toho co se tak samo bojí v regálech. Červené matesy, chleba s máslem  a míchaná vajíčka je myslím si dobré palivo pro naše těla. I nějaká zeleninka na cestu a chlebík se sýrem a salámem. Ještě natankovat pití, ranní kávička s cigaretou a můžeme vyrazit. Cestu autem i pěší mám nastudovanou a v podstatě i projetou na kole, tak by nemělo dojít k trapným okamžikům, jako včera, kdy jsem si s mapou před očima připadal jako naprostý trotl. Ale včera bylo včera a dnes je dnes. Autem se přesunujeme do výchozího bodu pro většinu návštěvníků vinice Šábes, obce Podmolí a parkujeme zdarma u malého rybníčky a pěknou hospůdkou. Ale jídla je dost, občerstvíme se až cestou zpět. Na začátku, jako vždy tradičně pochybuji o správném směru své cesty, ale jako téměř pokaždé jdeme dobře. Cesta je svižná a Gábinka nezapomíná komentovat každý rozkvetlý strom a kdejakém mráček i pohyb v přírodě. A pohybu je tu více než dost, asi po půl hodině jsem přestal ještěrky počítat. Ze začátky to byli pouze takové obyčejné šedivé, ale pak se objevil takovej krásnej druh, který na sobě měl zelenou metalízu, jenž se pak plynule směrem k hlavičce ještěra měnila na modrou. No radost pro milovníky nás, všeho živého , a požitek pro oko a čočku nás lovců beze zbraní, fotografů. Cesta se začíná pomalu svažovat a přímo vybízí k běhu, ale Gábinka dneska utíkat nebude. Po včerejšku dostala rozum. Ale šlape statečně a proto jí neustále chválím a dodávám odvahy. Jsme takřka u řeky a míjíme krásný palouček, který Dyji lemuje asi tak pět set metrů. Přecházíme první visutý most, který byl postaven vojsky pohraniční stráže, kde Gábinka opět projevuje až dětskou radost ze všeho, neobvyklého, vzrušujícího a pro ni nového. Ještě pár foteček a šlapeme pěšky k rozcestí u bývalého Gruberova mlýnu. Cestou míjíme i Gruberovu studánku.  Najednou vidím na zemi cosi lézt. Je to takovej docela velikém brouk, Gábinka tvrdí že hovnivál. Já si myslím že ne. O to tu ale nejde, snažím se ho zastavit a uchovat na paměťovou kartu, ale potvora nezapozuje a nezapozuje. Gabča ho tedy bere do ruky, toho brouka samozřejmě, líbí se mi že v tomto ohledu nemá strach z ničeho. Tak se nějaká fotečka povedla. Pak ovšem přichází nějaká pan fotograf, který má přístroj asi tak za…… prostě pořádnej kanon. A objektiv dlouhej a tlustej. I jemu Gabča ochotně

pózuje s broukem na ručce, ale v žádném časopisu má drahá nebude, snad tak kousek její ručky. Pokračujeme po druhém mostě, kde míjíme dva muže, z nichž jeden má přes rameno šátek a v něm světe div se, miminko, spíše novorozeně. Tak jsem se na toho mladíka zaměřil, že jsem úplně přehlédl, že ten druhý je pan Svoboda ze společnosti Sansimon, se kterým jsem včera jednali. Zdravíme se a dáváme krátkou řeč. V tom přichází Gabča a ve svojí bezprostřednosti chce okamžitě vidět, miminko. Přiznám se že i já jsem očkem hodil, a pohled to byl opravdu fascinující. T o miminko tam leželo jak v bříšku, krásně spící a přirozeně omotané kolem těla nosiče. Už z dálky mi ten pohled připomínal nějakej obrázek kde bylo nenarozené miminko přesně takhle

vyfocené.

 Gábinka samozřejmě ve své zvědavosti podrobí nosiče důkladnému výslechu a zajímá se o všechny detaily. Ještě chvilku po cestě se o tom bavíme. Dokázal bych si sám sebe takhle představit, ale už je asi pozdě.:-))  Jako kdyby miminko bylo další dva měsíce v bříšku a prodloužilo si ten chránění pobyt v bezpečí, tam kde mu nic nehrozí. Byl to opravdu nádherný pohled který mám často před očima. Jdeme asi ještě tak půl kilometru a přichází stoupání k vinici Šobes.Tato lokalita byla osídlena již v době starší kamenné. Už ve středověku se zde pěstovala vinná réva a víno proslulé svojí kvalitou bylo dodáváno na císařský dvůr a do význačných vídeňských restaurací. Tato lokalita je řazena mezi deset nejlepších vinařských poloh v Evropě. To je asi ten největší můj tahák pro mojí lásku. Hlavně doufám že zde bude ono vynikají, nepřekonatelné, slastné, na jazyku se rozlévající, husí kůži nasazující a do očí vhánějící víno s Velkým V. To nejlepší co jsem kdy pil. Ryzlink Rýnský z místní vyhlášené vinice. Pil jsem ho zde při své samotářské cyklojízdě Z Bělé do Tater přes Vídeň. Před deseti lety, a láhev jsem táhl sebou. Tehdy stálo 200kč a dnes 240kč. To je velmi příjemné překvapení. I tak je to cena veliká když uvážíme, že láhev je jen půllitrová. Nejdříve ale Gábince nesu dvojdecku na ochutnávku, malý kalíšek odmítla že by si to nevychutnala a tak kupuji dvě dvoudecky po 100kč. Gábinka je v sedmém nebi.

 Nerozpakuje se a bereme lahvičku domů, pro zvláštní příležitost, velmi zvláštní, třeba ke svatebnímu stolu pro dva?? Ochutnávka i s cigaretkou skončila a jde se dál. Ještě pár foteček a videozáběrů vinic. Teď teprve přichází ten pořádný kopec. Stoupáme po tzv. Římské cestě. Je to stará obchodní cesta, spojující již od ranného středověku české země a Rakousko. Běháme z levé vyhlídky na pravou a obdivujeme krásné pohledy na meandrující řeku Dyji, která protéká mezi Vranovem a Znojmem hlubokým údolím v délce 42km a dříve tvořila státní hranici. Jedna taková vyhlídka je nádherná a nám se začínají z oblasti břišních dutin ozývat podivné zvuky. Je čas na první dlabenec. Snídaně byla vydatná ale putování po jihomoravských krásách je namáhavé a je třeba se posilnit. Já jsem ze svých putování na kole naučený jit s hladem až do krajnosti a občas jsem byl tak rozjetej že jsem byl línej zastavit a najíst se. Mám ale  vyzkoušeno, že jakmile má Gábinečka hlad, je nevrlá a nic s ní není J. Protože ale nechci riskovat ztrátu dobré nálady  velím k ústupu z cesty a k nástupu na svačinku. Po mňamce dáváme cigaretu, kéž bych tak dokázal přestat a pokračujeme dále. Množství ještěrek je neuvěřitelné a ocitáme se u odbočky k železným schodům.Je to jedna z nádherných vyhlídek, kde železná opona protínala kolmo prudký svah nad Dyjí. Pro snazší pohyb vojáků vojáků Pohraniční stráže zde byly vybudovány železné schody, které byly v roce1996 odstraněny. Nevím ale proč. Při návratu k rozcestí se snažím v makro režimu dostat na paměťovou kartu nádherně zabarvenou ještěrku, která ochotně a dlouze pozuje. Hraji si s každým záběrem a v tom slyším opodál nějaké pokřikování. Mám obavu že se Gábince něco stalo a tak běžím k ní. Jenže mamut s plnou polní, rovná se zvuk stáda slonů a tak na mě má láska ukazuje ať se přibližuji pomalu a potichu. Následný pohled mi vyráží dech. Má drahá si myslela že je svědkem milostného aktu z říše zvířecí, přesněji ještěrčí,Jsou to ale zřejmě dva samci, nebo kluci kteří si hrají, nebo bojujou? Ten jeden drží tlamou druhého za zadní nohu a ne a ne ho pustit. Kutálejí se spolu, točí se dokola šílenou rychlostí a zakousnutý sebou občas táhne agresora. Je to nádherná podívaná, Chvilku se pokouším Lumíkem něco nakamerovat (jak natáčení říká Gábinka) a potom se snažím i pár snímků pořídit. Ale kluci jsou moc rychlí a tak kvalita asi nebude nic moc. Uvidíme.

 Začíná mě pobolívat pravé chodidlo a po chvilce už začíná být bolest nesnesitelná. Gábinka se nabízí že veme batoh a tak mi chvilku uleví.

 Po nahození krosny je sice asi o dva centimetry menší, ale asi čtvrt hodiny nese batoh statečně, patří jí můj obdiv. Vracíme se na Podmolí kde si u pěkného kiosku u rybníčka dáváme smažák a pivečko. Opět jsem předvedl jeden ze svých oblíbených a neúmyslných triků se zmizením některé z důležitých věcí. Tentokrát je to peněženka Gábinky. Ke kiosku si tedy bere mojí a postupně mění barvu s tím jak se obsah batohu přesouvá na stolek a kešeň nikde. Nakonec nacházím, jako vždy. Jsem mistrem odkládání různých věcí na různá místa. Nejhezčí bylo asi nalezení dálkového ovladače od hifi v lednici, ebo nalezení brýlí na vlastním čele. Tato má roztržitost přivádí mé zlatíčko občas k šílenství. Aspoň u toho ale už tak neplaším a nepobíhám pomateně kolem jako dříve. Lezem do krásně vyhřátého auta a já jsem okamžitě opocen všude kde to jde. Další úkol dnešního dne je keška v bývalém kamenolomu u Mašovic. Při pohledu na mapu zjišťuji že při včerejším putování na Králův stolec jsme byli od pokladu asi 500metrů, ale co nic se neděje, život jde dál, řeka svůj proud neotočila a slunko nezapadlo, takže se nic nestalo.Po poradě v obci s asi desetiletou holčičkou, kdy jsem se nedozvěděl takřka nic, v klidu kamenolom nalézáme. Moc krásné místo které mi připomíná Ameriku a ostatní lomy v okolí Mořiny na Berounsku. Jdeme podle navigace a jsme na místě kde by měl být poklad ukryt. Dívám se na nápovědu a polévá mě studený pot. Opravdu velice vtipná nápověda v bývalém kamenolomu. Zněla: hledej v kamení. Jenže má geokačerská intuice nezklamala a očima skenuji terén. Hledám kameny tak nějak pravidelně naskládané a nacházím. Poklad běžný nic zajímavého až na pytlík plný desetihaléřů. Zaloguji se poslední pohled na krásnou hladinu klidné vody a jedeme na další kešku směrem k domovu.  Kousek za vesnicí stavím na silnici a studuji mapu. Najednou Gabča kouká do zpětného zrcátka a povídá hele on běží k nám. Míjeli jsme pěšího turistu s pořádným báglem a on si naše zastavení vyložil jako nabídku k autostopu. Nemáme srdce z kamene a tak ho bereme. Ptá se na další vesnici, ale během našeho družného hovory vyplívá, že se jede vyspat na Hardeggskou vyhlídku a protože i tam míří naše cesta bereme ho sebou. Jaké je však moje zděšení když před obcí Čížov vidím dopravní značku slepá ulice. Jedeme tedy dál co to jde a najednou Další značka zákaz vjezdu. Stavíme a turistický ukazatel hlásá že na onu vyhlídku to je asi 3km. To už by však Gábi nezvládla a tak přejeme onomu mládenci šťastnou cestu a dobrou noc. Mrazí nás představa že cestu kterou jsme ho vezli by měl jít pěšky a sám!  Jedeme tedy na další poklad. Tuším dobrodružství a vím že tam, kam nás keška zavede se bude Gábinečce líbit. Stavíme v obci Lesná. Kde je jen tak mimochodem krásné muzeum autoveteránů.  Jako již tradičně na Gábinčin dotaz jak je to daleko, říkám asi poloviční hodnotu. Cesta je ale příjemná a cíl této minivýpravy nalezen. Letohrádek Lusthauz  postavený na přelomu 18, a 19, století je opravdu nádherný a Gábinka opět jančí a stává se z ní dítě, kterému se něco moc líbí a neví jak ze sebe radost dostat. Konec radovánek, zpět do práce na kešku

 Začíná se pomalu stmívat a věc má háček. Gábinka má na očích pouze tmavé brýle, světlá skla v klidu odpočívají o 2 km dále v autě. Takže se z ní stává slepec. Zakopává o pro ní neviditelné klacíky a šrámy od trnů má na nohou ještě týden.Keška je hodně dobře zamaskovaná, příjem družic minimální a tak se trápím asi 20 minut. Komáři štípou a štípou a mušky žerou a žerou, svině mrňavý. Nakonec je moje snaha korunována úspěchem. Rychle se loguji a mažeme pryč od těch krvelačných potvůrek.Rád bych ještě ukázal Gabče místní vodní dílo a tak se cesta na privát odkládá. Vranovská přehrada postavená v roce 1930 až 1934 je obrovská a plocha jezera je 765 ha. A maximální hloubka 58 metrů. Hráz je vysoká 60 metrů a vzduté vody zaplavily 30km údolí podobného charakteru jako má Dyje v NP Podyjí. Cesta na pláž vede po jedinečném mostu který tvoří jedinečnou dominantu této přehrady. Je i velice fotogenický a tak neváhám a fotím most i s Gábinkou ze všech úhlů. Cestou zpět se stavujeme v krásné restauraci, kde jsem si před několika lety s Mirčou na rodinné dovolené dával obrovskou porci vynikajícího zeleninového salátu. Mají tu i maso. Moje Gábinečka začíná mít masový absťák a to se rovná špatné náladě a mírné podrážděnosti a je zaděláno na průšvih. Číšník ale říká že už zavírají tak prý až zítra od desíti. V plánu je ještě jedna Earth keška, což znamená foto u dané zajímavosti a vyhleání určitých informaci na netu či jinde. To vše se zašle správci kešky a když nm vše potvrdí můžeme se zalogovat na netu. Po do tazu v místním vyjedeném krámě se dozvídáme od otce majitele že to nezná a asi tu nic takového není. Ale já vím že mapa nelže, jen já si jí dám občas obráceně. Už ani nevím jak ale najednou jedeme a já vím že správně.A jsme na místě. Hamerské vrásy, tak se přírodní zajímavost jmenuje, je skupina několika mohutných skalních stěn s pozoruhodným vrásněním bítešské ortoruly, jejíž stáří je nejspíše prvohorní, asi tak 795 mil. Let. A teď trošku česky. Jsou to takové zakroucené varhany, jaké lze vidět na Panské skále u Kamenického Šenova. Dělám foto dle instrukcí z netu a Gábinka se hrne na skálu že chce být vyblesknutá i na ní. Celkem jí to jde.Ale naštěstí končí asi 2metry na d silnicí. I já lezu pro lepší záběr. Cestou vzhůru zavadím kolenem o roh skály a i Gabča říká že bylo slyšet jak to zadunělo. Chvilku předvádím tanec postřelené husy, a když bolest pomine, paní fotografka mě zvěčňuje a jedeme domů. Když vidím smích na tváři Gábinky tak trochu jí zneužívám a navrhuji poslední kešku u Vranovského hradu. K mému překvapení je Gábinka plná elánu a nemá nic proti. Nechce se nám ale parkovat dole a k zámku jít pěšky a tak parkuji takřka před hlavním vchodem. Gábinka má za úkol koukat do mapy, jako že zabloudila a já zatím v klidu a rychle odlovuji kešku. Nic zajímavého v ní. No a to pro dnešek bude asi tak všechno. Jsme plní dojmů a do sprchy jdeme tentokrát po jednom. Na naše přání paní majitelka tentokrát i trošku teplé vody do topení popustila. Takže dneska bude Gábince na spaní stačit možná i jedna deka. Dalo by se říci, že tentokráte usínáme oba současně. Unaveni a plni dojmů z nádherných výhledů a panenské přírody

Den třetí.

Dnes se chystáme k odjezdu. Jdeme nejdříve nakoupit snídani a suroviny na svačinu na cestu.

Protože na rozdíl od včerejšího svátku je dnešek normální pracovní den je otevřeno více krámů a my jdeme naproti snědenému krámu ke konkurenci. Zde je zase vše naopak. Regály plné zboží značek o kterých nemáme ani potuchy. Vybíráme a nakupujeme. Po snídani balíme a jedeme za naším dnešním hlavním cílem. Vyhlídkou Hardegg. Cestou potkáváme našeho známeho turistu stopaře.

Chlubí se že noc byla nádherná a odešel pár minut před prvními turisty. I my máme kliku. Jdeme sami po silnici, kde asi po dvou kilometrech odbočujeme na modrou turistickou značku a za chvilku jsme na vyhlídce.  Původní  altánek byl vybudován roku 1885, ale zcela zpustl a byl zničen. Byl rekonstruován Rakouským klubem turistů a roku a v roce 1990 byl jako dar předán tehdejší Správě CHKO Podyjí.Je to obraz opravdu nádherný až téměř kýčovitý. Mohutný hrad a pod ním se rozprostírá malebná vesnička. Fotíme se kocháme, trošičku svačíme a užíváme si toho vzácného okamžiku, který dnešní turista chodící po profláknutých trasách takřka nezažije.  A to je samota , božský klid, kdy všemi smysli lze vstřebávat ten božský klid, nadpřirozenou vůni lesa, vzduchu a sluníčka. Kdy se člověk bojí kýchnout aby se to vše nenarušilo a krásná pohádka nezmizela. Gábinka nahání ještěrky, ale k její smůle se jí za tři dny nepodařilo ani jednu vzít do ruky. Smůla, nebo klika, pro zvířátka. Ještě kešku najít, to už ale slyšíme hlasy přicházivších dalších turistů. Takže akorát načasováno. Poklad hledáme asi 15 minut, celkem pěkně zamaskován. Pokouším se přemluvit Gábinku k cestě do malebné vesničky pod hradem. Bohužel, vidina kopce cestou zpátky maří mé plány.

 On to totiž  není kopec leda jaký, on to je kopec moc prudký a ty nemá má láska ráda, poněvadž a protože prý nemá natrénováno.

Pravdou ale je, že o loňských prázdninách vyšplhala na naší nejvyšší horu Sněžku v pohodě. No tak snad jindy. Cesta zpět je v pohodě a dalo by se říci že míjíme davy turistů, kteří se vyspinkali, napapkali a jdou obdivovat krásy přírody. My máme s Gábinkou to štěstí, že jsme ranní ptáčata a je výjimkou, že vstáváme po sedmé. Další cíl, ona zmiňovaná restaurace na přehradě a maso pro Gábinku, zeleninový salát pro Pepíka a hurá na cestu. Přicházíme asi v půl jedenácté a Gábinka jako již tradičně a vždy hledá a testuje všude ponejprve toalety. Číšník nám říká že otevírá až po jedenácté a že kuchař teprve přišel a já nevím co ještě za výmluvy. Jako kdyby neměl zájem o hosty. Ani neoponuji že včera nám říkal od desíti že otevřeno zde jest. Jídelní lístek nic moc, zeleninový salát žádný ale flákota pro Gábinku je. Dost se tu za těch pár let změnilo, zřejmě i majitel.

Platíme a jedeme dál. Cesta se vine podél hranice a krajina zdá se téměř neobydlená. Na auto narazíme vyjímečně a kocháme se panenskou přírodou. Parkuji ve Slavonicích, a chystám se Gábince ukázat jedno z nejkrásnějších náměstíček, co jsem kdy navštívil. Zase ta radost Gábinečky.

Kouká jako Alenka v říši divů a diví se ještě více. Očima jezdí z jednoho baráku na druhý a nenachází slov pro tu krásu co nás obklopuje. Každý z domů je jiný, jak barvou, tvarem štítu nebo grafickou výzdobou fasády. Opravdu se tu je na co dívat. Pro svou krásu jsou Slavonice vyhlášeným turistickým cílem, a hlavně cykloturistů je tu tolik že si tu bez kola připadám jako vetřelec. Jdeme se podívat do infocentra. Kde je ta doba kdy infoletáky bývaly zadarmo. I tak ale jeden kupujeme, je tam spousta fotek těch nádherných domů. Myslím že bych je vyfotil možná i lépe, ale překáží mi tu lidi a spousta aut. Pomalu se loučíme s tou krásou a jedeme směrem na Telč, to je podobné náměstíčko, ale větší.

Cestou míjíme Dačice kde mám naplánovanou další kešici. Cesta k ní je klikatá a dvakrát se vracíme ze slepé uličky. Nakonec podél plotu a nějakého rybníka nacházíme hezký park a eska mě posílá za plot k lavičce kde sedí nějací milenci. No sedí, spíše tak pololeží. Už hledám nejvhodnější místo pro překonání železného a špičatého plotu, když v tom mě volá Gábinka že poklad má. Byl ukryt uprostřed dvou větví ve stromu. Má láska byla tímto zoufalým kličkováním v Dačicích docela znechucena, ale náladu jí spravuje nádherný plyšový soptík uschovaný v kešce. A jedeme dále, dalo by se říci do finále.

Poslední zastávka Telč.

 Tam mám naplánované dvě kešky a prohlídku náměstí. První keška je u muzea parních strojů nebo tak nějak. Podstatné je že byla ukryta mezi kameny uprostřed takového malého vodopádku. Celý můj odlov Gábinka zaznamenává na foták v očekávání mého uklouznutí a následného vymáchání ve studené vodě. Kupodivu jsem jí tu radost neudělal. Loguji se a jdeme na kávu do centra. Musíme po mostě, protože asi tak ze dvou třetin je náměstí obklopeno vodou. Než se stačím rozkoukat, je tu z Gábinky jen vůně a vidím podezřelý pohyb ve dveřích jednoho krámku s dámskou módou. Jdu se podívat kolik nás ta přepadová akce krámku bude stát.

Gábinka zkouší krásné plavky a tak je kupujeme, myslím že i za solidní cenu. Moje kupované loni byly dražší. Ještě dáme kávičku na terásce v krásné citlivě restaurované knajpě. Zvenčí to vypadá normálně, normálně hezky jako každý dům tady. Ale zevnitř středověk. Při cestě na záchod se musím pořádně uklonit protože původní dobová dvířka jsou hodně nízká. A jeden salonek uvnitř je plný starobylého nábytku a všeho ostatního co k té době patřilo. Poslední pohled na krásné Jižní Čechy a jedeme na vyspělý a průmyslový a uspěchaný a nervózní sever. Prostě domů. Za ty tři dny jsme s Gábinečkou nachodili asi 50 km, nalovili 13 kešek, snědli spoustu jídla (K nelibosti Gábinky málo masa) a ujeli autem asi 700km. Myslím že na tuto krátkou ale vydařenou pracovní dovolenou budeme dlouho vzpomínat.